Vodní práce cvičím z několika důvodů, původním je radost ze společné práce se psem při činnosti, která je neagresivní, záchranářská a která je novofundlandskému psovi vlastní. Postupem času se přidal důvod ten, že Grif má těžkou DKK a že mu plavání pravděpodobně zachraňuje život. Začněme hodně zeširoka, a to vodními pracemi ve světě. K tomuto tématu jsem se dostal, když jsem hledal cviky do klubového zkušebního řádu; chtěl jsem mít co nejširší výběr zajímavých cviků – je těžké učit psy patnáct cviků pořád dokola. Dnes mám ve zkušebním řádu 36 vodních cviků, a tak se i psi, kteří s námi plavou roky, mohou učit něčemu novému. Tento zkušební řád najdete na klubových stránkách.

Systémy výcviku vodních prací se dají rozdělit na tři základní skupiny:
1 podpora a využití plemenných vloh jednotlivých vodních plemen,
2 záchranářská vodní kynologie a
3 myslivecké vodní práce.

Pachové práce na vodní hladině, tedy vyhledávání utonulých, mezi vodní práce nepočítám, pes se při této práci obvykle ani nenamočí. Mysliveckou kynologii také nechám bokem, neboť je mi cizí cokoliv, co souvisí se zabíjením zvěře. Jednotlivá vodní a rybářská plemena mají v jednotlivých zemích svůj specifický systém výcviku a zkušební řády. Společné mají tyto zkušební řády cviky, které jsou základem výcviku: přinesení aportu či předmětu z vodní plochy, záchranu tonoucího, skoky z lodi, nějakou část obvykle zabírá poslušnost.

Jednotlivé země, plemena a jejich specifika

Mezi méně známá vodní plemena patří portugalský vodní pes a irský vodní španěl. Tato plemena, zejména portugalský vodní španěl, byla určena k práci na námořních lodích a vlohám k této práci mají přizpůsobeny zkušební řády. Obsahují cviky jako přenesení zprávy mezi dvěma loděmi, potopení do hloubky až dvou metrů pro potápějící se předmět a další. Co jinde nenajdete, je přinesení rybářské sítě, zde nahrazené lanem s plováky. I když tento cvik vypadá jednoduše, jeho provedení vyžaduje zkušeného psa, který síť vytáhne tak, aby se do ní nezapletl. Zkušební řády nejsou specifické pro jednotlivé země, pro plemeno je používán jeden ve všech zemích. Velmi specifické zkušební řády a metodiky výcviku mají novofundlandští psi a landseeři. Toto plemeno (do roku 1978 to bylo jedno plemeno) má díky své velké početnosti a širokému rozšíření po celém světě pestrý soubor metodik výcviku a souborů cviků v jednotlivých státech. V některých zemích je vodní výcvik s novofudlandskými psy na ryze amatérské úrovni a je velmi specifický; v Belgii jsou vodní práce spíše společenská záležitost, malá slavnost u vody. V Ruské federaci cvičí vodu nejvíce asi v Petrohradě. Mají jen několik cviků. „Petrohrad není Miami,“ psala kamarádka, a tedy necvičí, když má voda méně než 10°C, což je bohužel po velkou část roku. Asi nejzvláštnějším cvikem je samostatná záchrana figuranta bez účasti a povelu psovoda. Cvik probíhá tak, že pes sedí samostatně na břehu a ve vodě je několik fi gurantů. Najednou se začne jeden z fi gurantů topit. Pes samostatně zareaguje, doplave k tonoucímu, ten se zachytí za záchranný kruh, který má pes přivázán šňůrou k obojku. Loni přešli Rusové na německý model, ke kterému se přiklánějí i Poláci.


Německo
Německý novofundlandský klub má také svůj zkušební řád, ten má asi nejvíce stupňů, jeden speciální I pro štěňata. Zajímavým cvikem je zde záchrana osoby zpod převrácené lodi. Metodika výcviku zde začíná již od štěňat, je dobře zaměřena na přirozené instinkty (nejen) novofundlandských psů. Výcvik vrcholí každý rok na podzim Admirálským pohárem a je zaměřen spíše sportovně. Záchranářská vodní kynologie je postavena ve zkušebních řádech obvykle jako doplněk či přívěšek ostatních záchranářských disciplín a často je poznat, že zkušební řády byly napsány bez znalosti problematiky, jenom např. v Německu se dají najít desítky různých variant. Výjimkou je zkušební řád IRO a z něho odvozené národní zkušební řády. Podle zkušebního řádu IRO trénují skupiny zejména v Evropě.

U.S.A.
Spojené státy americké jako jedna ze zemí, kde je novofundlandský pes velmi rozšířen, mají specifický  kušební řád, kde jsou základními cviky vytahování předmětů, záchrana tonoucích a přinášení předmětů. Zkušební řád také obsahuje vytažení potápějícího se předmětu, přenesení lana od jedné lodi ke druhé a přinesení záchranného prostředku tonoucímu. Vodní práce s novofundlanďany se cvičí v USA už desítky let, jejich výcvik je organizován jako součást aktivit Newfoundland Club of America (https://www.ncanewfs.org), tedy organizace zaštiťující chov tohoto plemene v USA.


Francie
Tradiční zemí, kde jsou novofundlanďani využíváni pro vodní záchranu na moři, je Francie. Zde je výcvik organizován soukromě a podporován státem, a je to na výsledcích znát. Výcvik je na poloprofesionální úrovni a je zaměřen i na fyzickou výkonnost psa - na instruktážních videích předvádějí novofundlandští psi skok z člunu jedoucího plnou rychlostí nebo skok z mola z výšky přes deset metrů. Výcvik je organizován pod chovatelským klubem, jednotlivých místních skupin jsou desítky a jsou velmi aktivní. Z francouzského modelu vychází i občasné pokusy organizovat vodní práce na Slovensku.

Itálie
Asi nejdál ve využití novofundlandských psů pro vodní práce a záchranu je Itálie. Tady vysloužilý důstojník speciálních jednotek založil organizaci SISC (Scuola Italiana Cani Salvataggio https://www.canisalvataggio.it) s masivní podporou státu jako součást civilní ochrany. Tato organizace je určena pro záchranu na moři. Vedle novofundlandských psů jsou zde i retrívři a další plemena. Ti, kdo tvrdí, že Italové využívají psy hlavně jako „motor“ pro práci na moři, mají pravdu jen částečně. Minimálně dva prvky při výcviku jsme se od Italů naučili, a to delfíní plavání, které je pro psa ve spolupráci s psovodem méně zatěžující, a druhou věcí jsou postroje. Ty dokázali Italové dovést na ideální kvalitu. U Italů také oceňuji, kam dokázali dovést psychickou i fyzickou odolnost psů; cviků mají psi celkem málo, ale skoky z lodi a z vrtulníku jsou samozřejmou součástí výcviku.


Rakousko
Co se týká záchranářské vodní kynologie, jednoznačně jsou na špici Rakušané, a to skupina HWR z Korneuburgu u Vídně (https://www.hundewasserrettung.at). Cvičím s HWR občas už asi sedm let, velmi mnoho jsem se od nich naučil a velmi si vážím i jejich metodiky. Když jsem před sedmi lety hledal, kdo by mne naučil u vody něco nového, byli Rakušané první volbou a čas ukázal, že správnou. Výcvik formou pouze pozitivní motivace, na základě přirozených instinktů psa bavil mě i Grifa a když Grif poprvé udělal cvik odnesení záchranného prostředku k tonoucímu, byl jsem na něj velmi hrdý.

A co Česká republika?
SZBK si prosadila vlastní verzi Národního zkušebního řádu, kde je ne zcela vhodně smíchána práce záchranářská a práce pachová. Každá se hodí pro jiné plemeno a i některé cviky nemají moc logiku. Část poslušnosti je zbytečně nabujelá - nechápu, proč by se měl vodní záchranář umět plazit!? Další „zvláštností“ je u českých záchranářů to, že na rozdíl od jiných zemí, kde zkušební řád IRO platí, musí čeští psi začínat zkouškou RH-E. Jinde platí možnost si vybrat, tedy jít přímo na odbornou zkoušku prvního stupně. Nikdy mi nikdo nebyl schopen vysvětlit logiku tohoto rozhodnutí. Zkušební řád IRO má pro vodu tři základní skupiny cviků: poslušnost zhruba na úrovni BH, cviky pro prokázání předpokladů, tedy nástup do lodi a výstup z ní, plavbu na surfařském prkně, přenesení psa s předáním a ovladatelnost na vzdálenost – tedy využití povelů „vlevo“ a „vpravo“. Odborné cviky se liší podle úrovní, tedy v základní úrovni vytažení aportu hozeného psovodem, aportu hozeného z jedoucí lodi, vytažení surfaře na surfařském prkně a jako první ze složitých cviků přinesení lana ze břehu k surfaři na surfu. V dalších úrovních zkoušek jsou cviky náročnější.

Proč jsem tedy, když je plno zkušebních řádů, sestavil pro klub vlastní? Hlavním důvodem bylo, že cílem Klubu pracovní a zábavné kynologie není posbírat co nejvíce psích zkoušek. Hlavním cílem je co největší radost ze spolupráce psa a člověka. Naprostá většina našich psů dělá rychle pokroky, úspěšnost cviků je přes 95 %, takže jsem chtěl mít širokou paletu cviků tak, aby se dalo pořád postupovat někam dál.

Přestože je dostihový sport určen pro úzkou skupinu psích plemen, rádi bychom upozornili že je tento sport  u nás stále k vidění. K dispozici jsou v ČR 3 tři dráhy (Kolín, Lednice a Mladá Boleslav). Ty jsou určeny pro všechna plemena psů, nejen chrty. Krátkou 100m trať mohou běhat  i jezevčíci, pudlové a třeba pražští krysaříci :-)

Co je to dogfrisbee?

Dogfrisbee je zábavný sport i sportovní zábava.

Zjednodušeně řečeno se jedná o házení disku psovi. Ten by ho měl ještě před dopadem na zem chytit a přinést zpátky. Házet se dá jen tak na zahradě nebo při procházce na louce či v parku. Nepotřebujete nic jiného než disk. V dogfrisbee se ale pořádají i závody. Je to týmový sport, přičemž tým tvoří člověk a jeho pes. Hraje se již více než 30 let. Za tu dobu překročil hranice své rodné země USA a rozšířil se takřka do celého světa. Svoje příznivce našel i u nás.

Sledování pohybujícího se předmětu, jeho honění, „ulovení“ a případně aportování jsou jedny ze základních a přirozených psích instinktů. Právě při dogfrisbee je pes může opravdu dobře využít. Záleží na nás, jestli dokážeme psa správně nasměrovat a jeho vlohy rozvíjet v jeho i svůj prospěch.

Základem je hra. Psi a lidé v živočišné říši patří k těm, kteří jsou hraví po celý život.

Na tomto principu je založen nácvik celého dogfrisbee. Prostřednictvím hry se pes v dogfrisbee učí veškerým kouskům. Díky hře (nebo spíš díky tomu, že v takovém případě hra končí) se odnaučuje i nešvarům. Základním principem je dobrovolnost, kdy se pes na disk těší a dogfrisbee s námi hraje proto, že ho to baví.

Jaký disk je vhodný?

Na trhu je dnes k dostání mnoho nejrůznějších disků.

Pokud nemíříte na závody, je v podstatě jedno, jaký disk svému psovi hodíte. Důležité je pouze to, aby byl pro psa bezpečný. Nezapomeňte, že pes ho v ideálním případě chytá roztočený v letu a nesmí si při tom poranit tlamu ani zuby. Disk by se neměl v žádném případě lámat na ostré kousky. Neměl by mít ostré nebo hrbolaté hrany, otvory ani nic podobného, co by psa mohlo při chytání poranit.

Vhodný disk poznáte tak, že ho můžete přehnout v půli, aniž by se zlomil, a nepraskne, ani když na něj dupnete.

V knize Dogfrisbee od A do Z autorek Yvony Andrové, Veroniky Urbáškové najdete popis a vhodnost použití gumových a látkových disků, speciálních disků pro dogfrisbee, pro malé psy a soutěžních disků.

V knížce se mimo jiné dozvíte:

- který disk je vhodný pro vašeho psa

- jak hodit disk, aby správně letěl

- jak naučit psa přinášet disky

- co dělat, aby pes chytal disky ze vzduchu

- v jakých disciplínách se dá závodit

- jak psa naučit freestylové cviky a triky

Agility je poměrně nový sport, který začal vznikat kolem roku 1970. Hlavním zakladatelem tohoto sportu byl Peter Meanwell, s jehož přispěním se v roce 1978 poprvé agility představilo divákům na Cruftově výstavě, kde mělo za úkol pobavit diváky. Inspirací pro agility byly koňské parkury. Agility na výstavě upoutalo tolik lidí a psích nadšenců, že se rozhodli se zúčastnit této novinky aktivně. Od té doby se začaly zakládat nové kynologické kluby, které nabízely možnost trénovat agility a ty stávající k nim tuto aktivitu přidaly. První oficiální soutěž se konala roku 1979 v Londýně na mezinárodní výstavě koní.

První organizací, která se snažila dát agility nějaký řád, byl Kennel klub. Podařilo se mu to v roce 1980 a první závod s pravidly vydanými touto společností se běžel ještě tentýž rok, opět na Cruftově výstavě. Jako rozhodčí tam působil Peter Meanwell s Petrem Lewisem, který plnil úlohu zapisovatele. Od té doby se Peter Lewis s Johnem Gilbertem pustili do šíření tohoto sportu do Evropy a poté i do celého světa.

Co je to agility

Agility je sport, který má, jako každý jiný, svůj řád – u nás je to Řád Agility České republiky. V agility jde o to, že v určitém čase musíte se psem zaběhnout překážkovou trať v daném pořadí. Přičemž pes překonává parkur, zatímco páníček běží podél překážek a udává směr. Je to bezkontaktní sport, který vyžaduje dokonalou ovladatelnost psa a radost z pohybu. Pes běží bez obojku a na povel vykonává různé překážky.

Agility je výchovná i zábavná činnost psovoda se psem. Tento sport lze vykonávat jak rekreačně, tak i vrcholově. Agility předpokládá dokonalý vztah mezi psovodem a psem, neboť tvoří společně jeden tým.

Agility není ale jen o běhání a rychlosti, ale i o souhře psovoda a psa. Jde především o radost. I psi kteří mají krátké nožičky či zavalité tělo mohou běhat agility. Nejde o to, že nebudou dost rychlí na to, aby závodili, ale že si s majitelem lépe porozumí, získají nové zkušenosti a budou si blíž. Agility je sport o kontaktu se psem. Jsou lidé, kteří běhají agility se svým psem jen pro zábavu, pro vzájemnou radost a lepší porozumění.

Trénink

Agility by měl běhat pouze pes, který je zdravý a má už dostatečně vyvinuté kosti. Psovodi, jejichž psi mají dysplazii kyčelních či loketních kloubů, by se měli nejprve poradit s veterinárním lékařem.

Samotný výcvik agility je o to jednodušší, pokud je pes aktivní a lze ho dobře motivovat pamlskem či hračkou. Velkou výhodou je i to, pokud váš pes zvládá odložení a přivolání.

Při agility by se mělo postupovat tak jako u všeho, od lehkého ke složitějšímu. Nejlepší bude psa nejdříve naučit jednotlivé překážky a až pak jejich případné kombinace. Od začátku musíte psovi ukázat, že neexistuje větší zábava než agility. Musíte ho hodně chválit a odměňovat i za sebemenší pokrok. Při výcviku dělejte časté přestávky na hraní a ukončete jej včas, tzn. dříve než ho cvičení přestane bavit. Na příští trénink se bude určitě těšit.

Psa na parkuru netrestejte. Ani fyzicky, ani slovně. Učí se nejen pes, ale i psovod, a mnoho chyb psa vychází právě z chyb psovoda. Při výcviku je také důležité, abyste psa nerozptylovali svými problémy. Například nevhodným oděvem (vlajícím) či klouzavou obuví. Dlouhé vlasy je lepší sepnout do gumičky, protože povely vydáváte i rukama a pokud si najednou uprostřed parkuru budete upravovat vlasy, pes bude zmatený.

Trénovat samozřejmě můžete jak se staršími psy tak i se štěňátky, která by ale neměla příliš skákat do doby, než se jim kosti a klouby plně vyvinou. Úrazy v tomto věku bývají většinou pro vývoj kostí štěněte fatální. Se štěnětem můžete cvičit pevný, či látkový tunel. Skokové překážky by měly být co nejnižší, nejlepší je ovšem počkat až pejsek vyspěje a poté skokové překážky trénovat. Na většině cvičišť, když se štěně učí agility, položí přeskokovou tyčku na zem, takže štěně ji spíš jen překračuje.

Pokud psa bude agility bavit, můžete s ním i závodit. Špičkoví psi parkur agility milují a když vidí překážky, často už je nic jiného nezajímá.

Jak vypadá trať

Jak bude trať postavená, záleží jen na rozhodčím. Minimální velikost prostoru pro stavbu parkuru je 20 m x 40 m. Vlastní trať má délku mezi 100 m a 200 m a obsahuje 12 – 20 překážek (minimálně 7 skokových). Vzdálenost mezi překážkami je minimálně 5m a maximálně 7m, s výjimkou skokových překážek. Každá překážka má své číslo.

Kteří psi mohou běhat agility

V podstatě všichni psi, všechna plemena i všichni kříženci mají možnost běhat agility. Záleží především na tom, zda má pes pro agility předpoklady – zda je hravý, rád běhá a skáče, má hodně energie a je rychlý.

Ale i z psího lenocha se rázem může stát pes, kterého bude agility bavit. Uvidí spoustu jiných psů a možná ho to chytne. A když ne, tak si alespoň s páníčkem vyzkouší něco nového.

Nejvhodnější pro tento sport jsou bezesporu kolie – border kolie, bearded kolie, ale také ostatní ovčácká plemena jako jsou šeltie, australský ovčák a další. Výborní jsou ovšem, i knírači, pudlové a bíglové. Určitě se mezi každým plemenem najde jedinec, který je v agility velmi dobrý. Stačí se podívat na nějaké závody, kde se najde mnoho a mnoho zástupců psích plemen, takže nelze říct, že zrovna váš pes se pro tento sport nehodí.

Překážky

Překážky nesmí být pro psa nebezpečné a musí odpovídat popisům a mírám daným Řádem Agility ČR. V parkuru nemusí být obsaženy všechny překážky.

Překážky, které se používají: skokové překážky, zeď, viadukt, skok daleký, kruh, pevný tunel, látkový tunel, slalom, kladina, houpačka, šikmá stěna, stůl.

Druhy soutěží a zkoušek

V agility můžete se svým psem skládat zkoušky, které se skládají z několika tříd. Stejně tak můžete běhat jenom určitou soutěž. Rozdíly mezi třídami a různými druhy soutěží jsou v jejich délce a obtížnosti, i maximální čas může být rozdílný.

Výkonnostní třídy zkoušek:

-       Agility 1 podle jednotlivých kategorií: SA1, MA1, LA1;

-       Agility 2 podle jednotlivých kategorií: SA2, MA2, LA2;

• Agility 3 podle jednotlivých kategorií: SA3, MA3, LA3;

Velikostní kategorie

Psi jsou podle své kohoutkové výšky rozděleni do tří velikostních kategorií:

SMALL – S (malý):  do 34,99 cm včetně

MEDIUM – M (střední): od 35 cm do 42,99 cm včetně

LARGE – L (velký): od 43 cm včetně

Této třídy se mohou zúčastnit pouze týmy (psovod+pes), které ještě nemají zkoušku A1 složenou třikrát na výborně déle jak rok (s maximálně 5,99 trestnými body), u dvou různých rozhodčích na oficiálně uznaných závodech. Pokud tým splní výše uvedená kritéria, může ihned přestoupit do A2.

Pro A1 smí být použity maximálně tři překážky s kontaktními zónami (podle uvážení rozhodčího). Dvojitá skoková překážka a/nebo kombinace skoků (dvojskok, trojskok) by neměla být v A1 použita.

Jumping

Jumping může být tak jako zkoušky agility rozdělen podle výkonnostních tříd - J1, J2, J3. Pravidla jsou stejná jako u odpovídající výkonnostní třídy Agility 1, 2, 3 s tím rozdílem, že trať neobsahuje žádné překážky s kontaktními zónami ani stůl.

Pro postup do vyšší výkonnostní třídy se počítají pouze výsledky zkoušky v Agility.

Otevřené soutěže:

Agility

Pravidla jsou zde stejná jako u tříd zkoušek A1, A2 i A3, avšak tato soutěž je pro všechny psy bez ohledu na složené zkoušky.

Diskvalifikace záleží na rozhodčím. Jde často o velmi závažné důvody, pro které rozhodčí tým pošle z trati ven. Důvody, pro které je psovod se psem vyloučen z tratě, mohou být třeba hrubé zacházení se psem, nezvladatelný pes, třetí odmítnutí na trati, použití pomůcek v průběhu překonávání tratě apod. Celý výčet důvodů pro diskvalifikaci najdete v řádu agility.

Jak vypadá průběh soutěže

V den soutěže je zakázán trénink na překážkách, které jsou umístěny v prostoru parkuru. Mimo tuto trať je umístěna jedna skoková překážka, na které se psovod se psem může rozcvičit. Rozhodčí zkontroluje překážky a posoudí, zda odpovídají řádu. Určí plán tratě, kterou předá organizátorům a ti podle plánu postaví trať. Rozhodčí pak parkur zkontroluje a přeměří. V určitou dobu stanovenou rozhodčím, si může psovod bez psa parkur projít. Před začátkem závodu seznámí rozhodčí soutěžící s přesnými údaji o trati a pravidly. Pokud se rozhodčí rozhodne, může jako první trať absolvovat tzv. předskokan. Tedy psovod se psem, kteří se soutěže neúčastní. Před startem je pes psovoda v základní pozici před startovní linií. Psovod psovi sejme vodítko a obojek, případně další výstroj a ozdoby (pokud není s rozhodčím dohodnuto jinak). Vodítko psovod předává pomocníkovi u startu, případně na předem určené místo. V prostoru startu a cíle nesmí ležet žádné věci. Psovod psa ovládá způsobem, proti kterému nemohou být z hlediska ochrany zvířat žádné námitky (nedrží jej za kůži, neodhazuje). Psa na startu drží výhradně psovod. Na pokyn rozhodčího smí psovod vystartovat nejpozději do 20 vteřin. Čas se spouští ve chvíli, kdy pes překoná startovní linii. Psovod v prostoru celé trati nesmí používat pomůcek ani pamlsků a je zakázáno, aby překonával, podlézal či překračoval překážky. Pokud to nedodrží, může být tým diskvalifikován z celé soutěže. Po překonání poslední překážky a proběhnutí cílem se zastavuje čas a psovod musí se psem po doběhnutí urychleně opustit prostor tratě.

Dogdancing se dělí na 4 divize:
Divizi A – Musical Dreesage - zde by měli být všechny cviky v sestavě provedeny naprosto přesně.
Divizi B – Heelwork To Music – zde musí pes předvést minimálně 60% cviků u nohy psovoda, (tato divize je v zemi původu – Anglii – asi nejvíce zastupována).
Divize C – Freestyle – sestava by měla představovat nějaký příběh, psovod by si na sebe měl vzít i příběhu odpovídající kostým a předvést se psem takové „malé divadlo“.
Divize D – Dances with Dogs – toto je opravdu taneční divize a psovod musí v sestavě předvádět taneční kroky, pes jeho pohyb kopíruje nebo ho vhodně doprovází.

Divize nám pomohou rozhodnout se, co nám s pejskem doopravdy jde a co nám sedí. Pokud máme pejska, který špičkově pracuje u nohy, určitě mu divize B nebude dělat žádný problém.
V divizi A obstojí jen velmi dobře vycvičení psi, kteří na povel ihned reagují a přesně jej plní. V divize C pak pejsci, kteří umí tak od všeho něco. A v  divizi D – často pokládanou za nejtěžší – psi, který dokáží cvičit i tehdy, kdy se na ně psovod nemůže plně soustředit, jelikož se soustředí na své taneční kroky.

Často si lidé myslí, že dogdancing a tanec se psem je úplně to samé, ale není tomu tak. Rozdíly najdeme hlavně v pravidlech, a také v tom, že klub dogdancingu – Dogdancing Club Czech Republic (DDCCR) je zřízen a veden v Praze a klub Tance se psem v Blansku.

Rozdíly pravidel:

Dogdanicng:

 - Dělí se na 4 divize.

 - Nejsou zde žádné povinné prvky.                                      

 - Soutěže se dělí na beginners (začátečníci) a advanced (pokročilí).

 - Občas je otevřena i kategorie Fun (nesoutěžní), kategorie dvojic (dva psovodi a dva psi), kategorie trio (jeden psovod a dva psi) a kategorii veteránů (psů od 8 let).

                        
Tanec se psem:

 - Nedělí se na divize.

 - Je zde 5 povinných prvků (obíhání psovoda, otočky, couvání, chůze u nohy nebo bokem, povel na dálku).

 - Soutěže se dělí na začátečníky do 18 let, začátečníky nad 18 let, začátečníky dospělí a kategorii pokročilí.

 - Většinou je otevřena i kategorie Fun, kategorie skupin (více psovodů a více psů) a kategorie Elitní.

V dogdancingu je možné skládat i zkoušky. Zkoušky jsou ve všech 4 divizích a každá se ještě dělí na 3 stupně obtížnosti. Podle počtu, druhu a stupně zkoušek se pak zadávají tituly. Pokud se někomu podaří složit všechny 4 divize ve všech 3 stupních – tj. celkem 12 zkoušek, obdrží titul Champion of Dogdancing.

Co to je coursing

Coursing, to je terénní dostih. Od klasického dostihu na oválu se liší v mnoha směrech.

Klasické psí dostihy se běhají na oválu, psi vybíhají z boxů a ženou se za umělou návnadou. Rozhodujícím kritériem je čas, nejrychlejší vyhrává. Na klasických dostizích uvidíme převážně chrtí plemena, hlavně v českých končinách.

Oproti tomu coursing, který je předchůdcem dostihů na ovále, se běhá na přehledné louce (nejlépe s přírodními překážkami), umělá návnada (igelitový střapec, kus kůže) se táhne cik-cak na lanku přes několik kladek a dráha, kterou střapec opisuje, má simulovat dráhu běhu zajíce. Startují vždy dva psi stejné rasy a pohlaví, kteří jsou od sebe odlišeni barevnou dečkou. Běh jednotlivých psů hodnotí rozhodčí podle pěti kategorií.

rychlost – není tím myšleno, že by se čas měřil, ale je tím myšlena objektivní rychlost, kterou pes musí vyvinout, aby kořist chytil.

úsilí – posuzuje se, s jakým nadšením a úsilím se pes snaží kořist dostihnout. Hodnotí s již přípravná fáze na startu, dále úsilí během běhu, to jak se pes vyrovnává s překážkami, případným pádem a v neposlední řadě se hodnotí samotný kill v cíli, nebo chcete-li zákus kořisti v cíli

inteligence – hodnotí se, jak se vlastně pes popere se samotnou tratí, jakou projeví obratnost při chytání střapce a jak se orientuje v terénu.

obratnost – rozhodčí sleduje jak je pes obratný při změnách směru běhu, při překonávání překážek

vytrvalost – jde vlastně o schopnost psa dokončit běh, jestli má ještě rezervu, nebo jestli je na pokraji sil, nebo jak praví řád – je to celek fyzických a mentálních sil.

Každé kritérium je hodnoceno 20 body, maximum za jeden běh, kterého pes může dosáhnout, je tedy 100. Běhá se dvoukolově a minimální počet bodů, aby pes postoupil do druhého kola, je 50. Druhé kolo je vždy odlišné od prvního, někdy se běhá například dráha opačně, nebo se prostě přestaví kladky. Vítězí pes, který v součtu dosáhne vyššího počtu bodů.

Kdo může běhat coursing

V ČR coursing neběhají závodně jen chrti, ale všechna možná myslitelná plemena. Velmi početně již tradičně bývá zastoupeno plemeno Rhodhéských ridgebacků. ale nechybí ani zástupci různých teriéřích plemen, např. Parson Russell teriér, foxteriér, westíci, border teriéři, bulteriéři i pitbulové. Z těch velkých například labradoři, lousianští leopardí psi, dalmatini, boxeři, nebo ti nejmenší jako je třeba pinč. Běhat jsem ale viděla i německou dogu, pekingského palácového psíka, výborný může být i buldoček. Běhají i voříšci. Záleží jen na nadšení samotného psího jedince. Na tom, kdo byl jeho předek vůbec nezáleží.

Samozřejmě ale nemohou chybět chrtí plemena, protože pohled na saluku nebo vipeta na dráze je naprosto uchvacující a je to především původně jejich sport.

Jinými slovy, coursing je sport, který se bude líbit každému pejskovi, kterému jsou vlastní lovecké pudy a touha štvát kořist. Takže jestli máte doma aktivního pejska, který rád sportuje a běhá, zkuste ho vzít na nějaký coursingový trenink a vyzkoušejte, co on na to.